Polní práce
Touto kapitolou se vracím do mého dětství. Tedy do mé rodné chalupy v Petrovicích číslo popisné 98. Spíše selské usedlosti, i když prarodiče – děda Jaroslav a babi Františka – žádní sedláci nebyli. Dnes bychom je nazvali malorolníci. A tak tedy vzpomínám hlavně na polní práce.
Začalo to na jaře přípravou pole pro setbu obilí a sadbu brambor. Děda si vždy sjednal pomoc u jeho bývalých spolupracovníků, kteří jezdili ve státním statku s koňmi. Děda přehodil fošnu přes brány, mě na ni posadil, kočí zakřičel „Bijé!“, brány sebou trhly a už se jelo. Trochu jsem se bál, abych nespadl. Ale zážitek mám dodnes.
Nebo když nás, mě a kamaráda, jeho otec, který pracoval ve statku jako kočí, vysadil na hřbet koně. Kolik nám mohlo být? Předškolní věk, možná první třída. Vidím dodnes ta široká koňská záda. A když udělal krok, létal jsem ze strany na stranu a křečovitě se držel hřívy.
Sena
Pamatuji na sena a otavy. Děda brzo ráno, to jsem ještě spal, vzal kosu, hrábě a vidle, naložil to na kárku a vyrazil na louku k Zavidovu. Sekat se muselo za rosy. Já s babičkou jsme za ním pospíchali až před polednem. Babička nesla oběd a pití (plastovou láhev, do které nalila domácí šťávu) a samozřejmě svoje hrábě. Někdy s námi šla i maminka. Když jsem byl menší, posadili mě na deku pod olše, které tam rostly. Bože, jaká to byla dlouhá odpoledne. Všichni buď rozhazovali posečenou trávu, nebo obraceli seno, aby lépe naschlo. Já jsem zatím popíjel tu šťávu z láhve, takže na ně zpravidla už nic nezbylo, a čekal jsem jako na smilování, až se začne kopit. K večeru se schnoucí tráva shrabala a dávala do kopek, aby jí raní rosa nebo déšť neublížily.
A takhle to šlo den, co den, než se posekala a usušila celá louka. A pak přišel ten mnou očekávaný den, kdy táta a děda vytáhli odkudsi ze stodoly menší žebřiňák, který se dal táhnout jen rukama. Naložili na něj hůlky, hrábě, vidle a mě a jelo se pro seno nebo později v srpnu pro otavu.
Na louce se seno nejprve nacpalo do žebřiňáku, co se ho jen vešlo. Pod horní podélné tyče postranic se zastrčily hůlky, které rozšířily žebřiňák na dvojnásobek. Na hůlky se pak navršila velká halda sena, že chudák vozík ani nebyl vidět. Provaz přivázaný k zadní spojnici postranic se přehodil přes fůru tam a zpět, pevně se utáhl a uvázal. Někdy se stalo, že se úvazy začaly svážet ke straně. Pak se muselo zastavit a náklad převázat.
Doma se s vozíkem zajelo k baráku, kde byl nad naším bytem vikýř na půdu. Táta dlouhými podávkami podával seno dědovi do vikýře a děda po posouval dál na půdu babičce pod vidle a ta ho ukládala na místo. Podávky se říkalo dlouhým dvouramenným vidlím, kterými se seno dobře napichovalo. Když jsem byl starší a táta už s námi nebyl, podával jsem seno do vikýře já.
Žně
Po senách přišly na řadu žně. Děda už kolik dní před nimi chodil na pole, tedy na záhumenku za stodolou, vždycky utrhl jeden klásek, rozemnul ho v dlaních a zkoušel, jestli už je zrno tvrdé, tedy zralé. A pak konečně nadešel ten den, kdy vzal děda kosu hrabici nebo plachetku, to podle toho, jak vypadala a kosil obilí v řadách tak, že to pokosené se opřelo o to, co ještě stálo. Babička s mámou to pokosené odebíraly srpy a pokládaly ho na povřísla, která před tím uvázaly a položily na strniště. Výroba povřísel byla později úkolem mým. Těm haldičkám se říkalo snopky. Povříslem se obtočily, utáhly a zavázaly, aby držely pohromadě. Nakonec se ze snopků stavěly paňáky, aby obilí na poli doschlo a netrpělo nepřízní počasí. Čtyři snopky se postavily do kříže klásky nahoru. Další čtyři pak do mezer, které mezi nimi vznikly. Nakonec se na takto postavený základ přehodily další dva snopky, trochu šikmo, klasy dolů (nebo nahoru?). Trochu klasů z obou snopků se ohnulo do pravého úhle a překřížilo. Přes ně se pak hodil ještě jeden snopek, který to svázal. Opět se z něj na obou stranách ohnulo několik klasů a podstrčilo do těch dvou spodních snopků. Utvořila se tím taková střecha. Je to složité popisovat, ale vidím to živě před sebou.
Po nějaké době se všechny paňáky rozebraly, snopky se naložily na valník a odvezly na dvůr. Pak se čekalo, až bude volný kombajn ze státního statku. Většinou to bylo večer o sobotách a nedělích, protože přes den se sklízelo na státním. Kombajn přijel na dvůr, zadní částí se ostavil k vratům do stodoly a před něj se přitáhl valník naložený snopky. Táta a strejda si vlezli na valník, rozvazovali povřísla a snopky házely na kosu kombajnu. Vzadu za kombajnem, už vlastně ve stodole, odebírali děda s babičkou a mámou vymlácenou slámu a vidlemi ji odhazovali do pírně. To byla takový prostor ve stodole, oddělený prkenným zábradlím, kam se sláma uskladnila, a pak se s ní podestýlalo kozám a praseti.
Když všechny snopky prošly útrobami kombajnu, odtáhl se valník a kombajn k němu popojel tak, aby dopravník na obilí dosáhl právě nad valník. Táta se strejdou na něm stáli, drželi pytle a řidič kombajnu podle jejich pokynů střídavě pouštěl šnek v dopravníku a sypal obilí do pytlů.
Později se obilí sypalo do velkých plastových vaků nebo na velkou plachtu, už ne na valníku, ale na zemi. Vaky měly větší hrdlo a obsah a nemusel se tolik dávat pozor, aby se obilí nerozsypalo okolo. Myslím, že na veškerou úrodu stačily dva až tři. No a do plachty se vešlo všechno. Z vaků nebo z plachty jsme si pak už druhý den v klidu obilí nabrali do pytle a postupně ho odnesli na půdu. Pokud bylo zrno vlhčí, muselo se ještě na půdě vysypat z pytlů na prkennou podlahu a každý de několikrát přeházet lopatou, aby nezplesnivělo.
Brambory
Na podzim to pak bylo hlavně vybírání brambor a sklízení burgánu. Koně nejprve vyorali každý druhý řádek brambor, všichni jsme zaklekli do řádku s košíkem a krátkou motyčkou a už jsme vybírali. Nejprve ty, co byly vidět a pak se motyčkou řádek rozhrabal, a vybraly se i ty schované v zemi. Kdo měl plný košík, šel ho vysypat do pytle. Když byl pytel plný, naložil ho děda na kárku a odvezl do sklepa. Respektive k okénku do sklepa a tím okénkem tam brambory z pytle vysypal. Jeden malý brambůrek pak položil na parapet u okna do kuchyně, aby bylo možné pytle spočítat. Když jsem pak byl už na střední škole, odvážel jsem pytle na kárce já. Byla to lepší práce než lézt po kolenou v řádku.
Sklízení burgánu bylo doménou babičky. Burgán jsme nejprve takovými rycími vidličkami s dvěma hroty opatrně vyryli ze země a naskládali na hromadu. Babička si pak k té haldě přistavila stoličku (podobnou, jaká se používala o chmelech při ručním česání) s připevněným nožem a odřezávala od bulvy růžici s lupeny. Říkali jsme tomu lupení. Dávalo se na haldu před stodolu. Spíš to byla taková zídka z naskládaného lupení, asi půl metru vysoká. No a bulvy se na kárce odvezly opět k okénku do sklepa a opatrně se jím spouštěly, aby se moc nepotloukly. Někdy mi babička vyřízla kousek toho bílého masa z burgánu. Bylo to sladké a dobré, vlastně jako cukrová řepa.
Les
Ale pamatuji také na naše toulky petrovickým lesem. Když jsme šli spolu s dědou na houby. Chodil jsem s ním rád, ale na rozdíl od něho, mě to vždy celkem brzo přestalo bavit. Houby jsem žádné nenašel. Asi proto, že jsem se spíš rozhlížel po veverkách, než po jehličí na zemi (to mi zůstalo dodnes). A tak jediná světlá chvilka byla, když si děda sedl na pařez, vytáhl chleba se sádlem a ukrajoval ho zavíracím nožem. Jednou pro sebe, jednou pro mě. Takhle si to pamatuju a mám to i zdokumentováno fotografií.
Když jsem pak byl starší, na druhém stupni základní školy, chodíval jsem do lesa často, ale na houby málokdy. Bavilo mě spíš pozorovat přírodu. A bylo jedno, jestli je to srnka, sojka, či rašící borovička. Chodíval jsem za každého počasí. Každé mělo spůj půvab. Ať to byla slunna odpoledne v létě, sněhové přeháňky v březnu, takové, že chvílemi nebylo vidět na krok. Nebo sychravé podzimní dny, kdy celý den jemně mžilo, za to ale bylo nádherné hluboké ticho. Mlhy, letní přepršky, jemné západy slunce v podvečer u Buršojc lesíka. Vše jsem měl rád.
To vše skončilo odchodem na vysokou školu. Pak už na to nebyl čas. A i když se nějaká ta chvilka vyšetřila, už to člověk tak neprožíval, měl jiné starosti. Až teď, v důchodu, se snažím najít přetrženou nit.