Jaroslav Lodl,tedy děda z matčiny strany, měl za manželku Františku rozenou Hejdovou a s ní měl dvě dcery Libuši a Jaroslavu, o nichž už zde byla řeč. Tedy žádného syna a jím rod petrovických Lodlů vymírá po meči.
Pamatuji si ho jako sice menšího, ale statného chlapa. Tak nějak jsem si vždycky představoval sedláka, o kterých jsem často četl v knihách. Narodil se 4.12.1904 svému otci Antonínu Lodlovi. Základní školu absolvoval v Petrovicích u Rakovníka s prospěchem průměrným, jak dokládá jeho propouštěcí vysvědčení z roku 1918, roku vzniku naší Československé republiky. Nejlepší známka je zde z psaní – velmi dobře. Nejlepší známky z tehdejší stupnice docílil ještě v pilnosti a v mravech. ostatní už jsou samé dobré a dostatečné (což ale v té době zřejmě byly dvojky a trojky).
Po škole se vyučil ševcem. Mám doloženo jen z vyprávění, ale věřím tomu, protože každou zimu vytáhl odkudsi krabici, kde měl šídlo, knajp, dratev a kladívko s floky a spravoval pracovní boty, aby byly na jaro v pořádku.
Ovšem, jak on tvrdil, nikdy ševcovinu nedělal. Dědovým královstvím vždy bylo zemědělství. Půdy nevlastnil moc, ale některá pole měl propachtovaná. Veškeré polní práce dělal s kravami, koně neměl. A také od něho znám několik historek z polí a luk. Někdy se o ně s vámi podělím.
Jeho životní příběh je shodný s ostatními malorolníky. Kupodivu dopadl stejně, i když byl komunista. Po únoru 48 a po masivním přemlouvání od kovanějších soudruhů, což byli většinou dělníci z rakovnického TOSu, vstoupil do jednotného zemědělského družstva a tam také odevzdal všechny své pozemky, zvířata a stroje. Družstvo ale neprosperovalo, a tak jej noví úředníci direktivně změnili na státní podnik a vše jednoduše zabavili, pardon, znárodnili. Děda i babička poté celý život pracovali v tomto státním statku jako manuální pracovníci. Ve stejném statku jako později moje maminka.
Já si ovšem dědu pamatuji už jen jako důchodce. Jeho hlavní náplní byla starost u záhumenku a pronajaté louky. V zimě, jak už jsem psal, spravoval boty, pletl košíky a opravoval, co se přes rok porouchalo.
Pamatuji také na naše toulky petrovickým lesem, když jsme spolu chodili na houby. Měl jsem to rád, ale na rozdíl od něho, mě to vždy celkem brzy přestalo bavit. Houby jsem žádné nenašel. Asi proto, že jsem se spíš rozhlížel po veverkách, než po jehličí. A tak jediná světlá chvilka byla, když si děta sedl na pařez, vytáhl chleba se sádlem a ukrajoval ho zavíracím nožem; jednou pro sebe a jednou pro mě. Takhle si to pamatuju a mám to i zdokumentováno fotografií.
S petrovickým dědou jsem toho zažil spoustu. A tak ostatním mým zážitkům a příhodám věnuji celou jednu kapitolu.
Zemřel 27.11.1983, rok před svými osmdesátými narozeninami. Jeho smrt byla krásná a když už má přijít, tak takovou bych přál každému. Ten den byla neděle. Děda ráno, tak jako každý den, nasekal a přivezl z louky trávu pro kozu a králíky a poklidil je. Po obědě, jak byl vždy v neděli zvyklý se oholil a dal si šlofíka v kuchyni na otomanu. A tak ho také našla babička, už jako nebožtíka.
Napadá mi toho ještě spousta, ale musím si něco nechat do příštích pokračování.
