Jaroslav Lodl,tedy děda z matčiny strany, měl za manželku Františku rozenou Hejdovou a s ní měl dvě dcery Libuši a Jaroslavu, o nichž už zde byla řeč. Tedy žádného syna a jím rod petrovických Lodlů vymírá po meči.
Pamatuji si ho jako sice menšího, ale statného chlapa. Tak nějak jsem si vždycky představoval sedláka, o kterých jsem často četl v knihách. Narodil se 4.12.1904 svému otci Antonínu Lodlovi. Základní školu absolvoval v Petrovicích u Rakovníka s prospěchem průměrným, jak dokládá jeho propouštěcí vysvědčení z roku 1918, roku vzniku naší Československé republiky. Nejlepší známka je zde z psaní – velmi dobře. Nejlepší známky z tehdejší stupnice docílil ještě v pilnosti a v mravech. ostatní už jsou samé dobré a dostatečné (což ale v té době zřejmě byly dvojky a trojky).
Po škole se vyučil ševcem. Mám doloženo jen z vyprávění, ale věřím to mu, protože každou zimu vytáhl odkudsi krabici se šídlem, knajpem, dratví a kladívko s floky a spravoval pracovní boty, aby byly na jaro v pořádku.
Ovšem, jak on tvrdil, nikdy ševcovinu nedělal. Dědovým královstvím vždy bylo zemědělství. Půdy nevlastnil moc, ale některá pole měl propachtovaná. Veškeré polní práce dělal s kravami, koně neměl. A také od něho znám několik historek z polí a luk. Někdy se o ně s vámi podělím.
Jeho životní příběh je shodný s ostatními malorolníky. Kupodivu dopadl stejně, i když byl komunista. Po únoru 48 a po masivním přemlouvání od kovanějších soudruhů, což byli většinou dělníci z rakovnického TOSu, vstoupil do jednotného zemědělského družstva a tam také odevzdal všechny své pozemky, zvířata a stroje. Družstvo ale neprosperovalo, a tak jej noví úředníci direktivně změnili na státní podnik a vše jednoduše zabavili, pardon, znárodnili. Děda i babička poté celý život pracovali v tomto státním statku jako manuální pracovníci. Ve stejném statku jako později moje maminka.
Já si ovšem dědu pamatuji už jen jako důchodce. Jeho hlavní náplní byla starost u záhumenku a pronajaté louky. V zimě, jak už jsem psal, spravoval boty, pletl košíky a opravoval, co se přes rok porouchalo.
Zemřel 27.11.1983, rok před svými osmdesátými narozeninami. Jeho smrt byla krásná a když už má přijít, tak takovou bych přál každému. Ten den byla neděle. Děda ráno, tak jako každý den, nasekal a přivezl z louky trávu pro kozu a králíky a poklidil je. Po obědě, jak byl vždy v neděli zvyklý se oholil a dal si šlofíka v kuchyni na otomanu. A tak ho také našla babička, už jako nebožtíka.
Napadá mi toho ještě spousta, ale musím si něco nechat do příštích pokračování.
