Na svoji maminku Libuši Lodlovou mám vzpomínky podstatně živější, neboť jsem s ní prožil delší část svého i jejího života než s otcem.
Narodila se, stejně jako otec Jiří Rohla, v zimě, o měsíc a dva roky později, tedy 6.2.1938.
Její vzpomínky na dětství se točily hlavně kolem hospodářství svých rodičů, mého děda Jaroslava Lodla a babičky Františky rozené Hejdové. Vzpomínala hlavně na lotroviny, které prováděly se svou sestrou Jaroslavou, jež byla o sedm let starší a také patřičně zkušenější. Znovu se musím smát, vzpomenu-li si třeba na scénku, kdy se obě s velikým halasem vrátily domů s tím, že je napadli sršáni, když šly koze na trávu. Děda, který se tam pak s nimi vypravil, ovšem zjistil, že to byly jen chrousti. Však také dostaly co proto.
První vzpomínky na rodiče mám z doby, kdy jsme jeli na naši první a na dlouho také poslední dovolenou do Krkonoš. Samozřejmě vzpomínky posílené fotografiemi. Ale dost vzpomínání. Musím přidat také nějaké fakta.
Po petrovické základní a šanovské měšťance začala maminka studovat na rakovnickém gymnasiu. Ale z úředních dopisů vím, že se jí tam nelíbilo a roku 1955 přešla na dvouletou zemědělskou mistrovskou školu ve Slaném. Po vyučení pak pracovala jako účetní ve státním statku v Petrovicích u Rakovníka s přestávkami na mateřskou dovolenou až do důchodu. Ty mateřské byly celkem tři. A předcházel jim příchod na svět můj, mého bratra Pavla a sestry Ivany.
Samozřejmě, že si kvůli své profesi musela časem dodělat středoškolské vzdělání na střední zemědělské škole v Lounech. Ze mzdové účetní se totiž v sedmdesátých letech „vyšvihla“ až na vrchní účetní. Na její maturitu si proto také vzpomínám. Nešla jí zejména matematika. Ta jí vyšla opravdu s odřenýma ušima.
Moje maminka nejen, že celý život v zemědělství pracovala, ale zdálo se mi, že to byl u její koníček. A pokud ne, tak se mistrně přetvařovala. Zahrádka byla její doména. A jelikož prarodiče měli záhumenku, tak jsme všichni absolvovali ten celoroční cyklus. Orba, setí, sena, žně, brambory, burgán, zabíjačka, peří a zase dokola. Já z donucení, ale maminku to opravdu bavilo, alespoň z mého dětského pohledu.
Co ještě dodat? Maminčin život nebyl dlouhý. Zemřela ve svých devětapadesáti letech 15.2.1997. Je to už pro mě neuvěřitelných dvacet let, která s námi ještě mohla prožít. Vždyť co to je dnes za věk 80 let. A z matrik vím, že i v několika předešlých stoletích.
