Můj otec.

Vyprávění o mé hlavní mužské linii, tedy linii Rohlů, je pro mne téměř žánr fantazy.

Se svým otcem, Jiřím Rohlou, jsem strávil pouze krátký čas svého dětství, do svých čtrnácti let. Vzpomínky na toto období jsou tedy velmi kusé. Možná, dožiju-li se kmetského věku, paměť na staré časy se mi, jak se říká, vrátí.

Jak už jsem psal v titulní kapitole, otec se přiženil k mé mamince Libuši rozené Lodlové do Petrovic ze své rodné vsi Hracholusk. Narodil se v zimě 8. ledna roku 1936 svým rodičům Františku Rohlovi a Marii rozené Schrödlové. V době jeho příchodu do Petrovic, vycházím-li z data jejich svatby, mu bylo téměř přesně dvacet pět let; bral si mou maminku pětadvacátého března roku, ve kterém jsem se narodil, tedy 1961. A jelikož jsem se narodil v srpnu, usuzuji, že v den svatební už jsem byl „na cestě“.

Po jistých peripetiích, o kterých se ještě zmíním, se mí rodiče roku 1975 rozvedli. Od tohoto okamžiku jsem otce už prakticky až do jeho smrti roku 2002 neviděl.

Ale vraťme se v mém vzpomínání na začátek. Některé ranější okamžiky mi přiblíží fotografie. Vlastnili jsme totiž fotoaparát značky Ljubitěl II, už když jsem se narodil a který mám dodnes. Na těch starých snímcích jsou zachyceny chvilky, které sice nezůstaly v hlavě, ale přesto o nich mohu přemýšlet a vzpomínat.

První ucelený příběh, v kterém figuruje můj otec, je dovolená v Krkonoších, dalším je výlet k Berounce s rodiči a mými sestřenicemi, dcerami otcovy sestry Danuše. Jsou to vždy příběhy, které v mé dětské mysli zanechaly hlubší zážitek. Sušení sena na louce u Zavidova, jeho uklízení na půdu, kdy táta napichoval seno dlouhými podávkami a prostrčil ho vikýřem dědovi pod vidle. „Mašinování“ obilí. Děda s tátou a strejdou stáli na valníku plném snopů, rozvazovali povřísla a házeli je na kosu kombajnu. Snop vždycky po dopadu zmizel, jak mávnutím kouzelného proutku.

Ale to už jsem zabředl příliš do svých vzpomínek a zapomínám, o čem má podle nadpisu tato kapitola být.

Mnoho veselého už ale nezbylo. Můj otec už za svobodna dost pil a kouřil. Vím to z dopisů, které psal své milé, mé matce, a které mám naštěstí schované; další vzpomínky, i když ne moje. Maminka zřejmě, jako každá žena doufala, že se táta po svatbě a s příchodem dětí změní. Ale, samozřejmě, jsou to téměř vždy plané naděje. Otec zabředával do svých neřestí víc a víc. A byla to velká škoda. Maminka mi říkala, že táta byl velice šikovný. Vyučil se opravářem kancelářských strojů, ale nevím, zda toto své povolání někdy vykonával. Když jsem začal brát rozum, pracoval jako svářeč ve strojírenské firmě v Rakovníku. Říkalo se jí stadionka a vyráběly se tam známé mopedy Stadion. Odtud ho propustili. Nevím za co, ale za politiku to asi nebylo.

Další práci našel v rakovnickém železničním depu. Roztápěl parní lokomotivy, které měly jet na trať. Jednou  mě do takové lokomotivy vzal. Strašně jsem se bál a přál jsem si být, co nejdřív venku. Ale dnes jsem mu za ten zážitek vděčný. Výhodou bylo, že jsme právě tehdy mohli jet na tu dovolenou do Krkonoš úplně zadarmo.

Alkoholismus a silné kuřáctví nejsou témata, o kterých bych se tu chtěl rozepisovat. Pro mě, deseti až čtrnáctiletého kluka, to byla velmi traumatizující doba. Opilý otec, hádky s matkou, ale nechme toho.

V tom roce 1975 se osud můj a mého otce definitivně rozešly a setkaly se až jeho úmrtím dvacátého června roku 2002.

Vím, že mé vyprávění má spoustu mezer a bílých míst. Slibuji, že se mým dalším genealogickým pátráním pokusím některá z nich obarvit.

Další foto:

  1. Na vojně – portrét

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Cresta Social Messenger